Idea národního parku a tatranská realita
19.11.
2006
Reálný obrázek národního parku je dva roky po vichřici trochu jiný.
Již před osmdesáti lety vznikl plán pro vznik přírodního parku na československém i polském území Tater. Národní parky ale fungují až od roku 1949, respektive 1955, kdy se Tatry staly konečně bilaterálním (přeshraničním) chráněným územím. Jaký je cíl a reálná praxe ochrany v národních parcích po 80 letech ideového vývoje? A co se změnilo po rozsáhlé větrné kalamitě, jejíž dvouleté výročí si připomínáme 19. 11.?
Vývoj Tatranského národního parku
Přes společný filosofický i odborný základ obou národních parků na slovenské i polské straně hranice se cíle i praxe ochrany přírody v TANAPu a TPN od počátků poněkud liší. V TANAPu bylo značné úsilí zaměřeno na aktivní zmírňování nežádoucích projevů lidské činnosti (ukončení pastvy, zmírnění eroze zalesňováním odlesněných ploch, péče o lesní ekosystémy poškozené požáry a různými kalamitami). Významná část dnešních lesů národního parku vznikla až v době po vyhlášení TANAPu, v mnoha dalších porostech se pak více či méně lesnicky hospodařilo i v době existence parku. Výjimkou nebyly ani přírodní rezervace, v nichž platí přísnější stupeň ochrany než ve zbytku parku (lidská intervence je ze zákona teoreticky vyloučena). Rezervace však byly v minulosti vyhlášeny paušálně pro celé doliny, a následně pro ně bylo vydáno nespočetně paušálních výjimek k zasahování v lesních porostech.
Ačkoliv je tedy asi 70% území TANAPu chráněno jako rezervace, jedná se převážně o lesy donedávna lesnicky obhospodařované (ovšem šetrnějšími metodami, než se používají v běžných hospodářských lesích). Není divu, že přírodní procesy tak byly celkem často těžbou dřeva či různě úspěšnou asanací kůrovcových kalamit apod. narušovány i v porostech relativně přírodních.
Tatrzański park narodowy
Rozlohou menší polský TPN, který byl v době svého vyhlášení podobně jako horské lesy na slovenském území postižený intenzivní lidskou činností, zvolil cestu důsledně diferencované péče. Více než polovina rozlohy parku (55 %) představuje od počátku území s přísnou ochranou, které je dlouhodobě ponecháno bez jakýchkoliv zásahů do vývoje přírodních ekosystémů. Na asi 30 % je prováděna tzv. aktivní ochrana (například lesnické zásahy proti škůdcům, spásání horských luk apod.). Zbývajících 15 % rozlohy parku (převážně v okolí sídel a sportovních středisek) je určeno k ochraně krajiny.
Změna orientace?
V devadesátých letech 20. století nastala po rozdělení TANAPu na Správu a Štátne lesy změna ve směřování ochranářských cílů. Aktuálním cílem státní ochrany přírody (Správa TANAPu) je nadpoloviční podíl skutečně bezzásahové zóny. Tento cíl navíc podporuje i vyhlášení evropské soustavy chráněných území Natura 2000, která požaduje mj. ochranu přirozených biotopů významných druhů (medvěd, rys, vlk, ale i např. datel, datlík tříprstý, lesní sovy, tetřev, jeřábek apod.). Pro úspěšnou ochranu těchto druhů je velmi významné prostředí, které není člověkem periodicky ovlivňováno.
Jenže organizace, které v národním parku skutečně hospodaří (ŠL TANAPu a soukromí vlastníci), mají pochopitelně jiný zájem. Názorové neshody vyvrcholily po předloňské vichřici, jejíž následky se sice po dvou letech s obrovským úsilím podařilo odklidit, ne však vyřešit.
Lze totiž očekávat, že přírodní živly nepromluvily naposledy. Bude se tedy i při příštích polomech vjíždět s harvestory do biotopů medvěda či tetřeva? Budou se odstraňovat suché stromy, v nichž může hnízdit datlík?
Aktuální stav
Zjednodušeně řečeno, hlavní problém značné části tatranského národního parku dnes spočívá v nedostatečném zajištění nerušeného vývoje a autoregulačních přírodních procesů. Oproti TANAPu mají tyto procesy v TPN padesátiletý náskok, neboť v Polsku je prosazování koncepce národního parku dlouhodobě stabilní, zatímco na slovenské straně dosud probíhá "kompetenční spor" resortů zemědělství a životního prostředí. Zákon o ochraně přírody sice požaduje v národním parku diferencovanou péči, přičemž světové standardy národních parků vyžadují vyhradit zhruba polovinu rozlohy národního parku pro zónu bez lidských zásahů do vývoje ekosystémů.
Současně však platný lesní zákon lesníkům neumožňuje opustit způsob hospodaření v lesích, které již po dlouhá léta spravují. Výsledkem je, že se obě strany sporu (zastoupené Správou TANAPu a Štátnými lesy TANAPu) nemohou shodnout na podobě trvalé zonace, tedy vymezení území s dalšími zásahy a bez nich. A tak i po osmdesáti letech od zveřejnění Dominova projektu Tatranského přírodního parku visí nad budoucím vývojem přírody ve slovenských velehorách velký otazník.
