Kvalita přírody v TANAPu 2/2

Historický aspekt

Pro TANAP, jaký známe dnes, je zcela samozřejmá vysoká lesnatost. Musíme však vědět, že do padesátých let dvacátého století byla téměř polovina dnešního parku odlesněná, a také tehdejší lesy vypadaly jinak. Ještě při vyhlášení TANAPu v roce 1949 byla řada míst, hlavně v Belianských Tatrách či v Tiché dolině, využívaná jako pastviny. Intenzivnější lidský vliv na tatranské lesy trvá už zhruba 700 let, od období tzv. mladšího subatlantiku.

Ve světle historických údajů lze říci, že podobně jako dnes vypadalo úpatí Tater i po větrných kalamitách v roce 1915, 1925, 1941 či 1981 nebo po požárech v  letech 1921 a 1928. Mluví-li se dnes o obnově lesů, musíme si uvědomit, že není nejvhodnější směřovat porosty ke stavu, jaký známe z nedávné minulosti, ale spíše do vzdálenější doby, kdy byla většina lesů přirozených.

Kvalita okolních porostů

Většinu území postiženého vichřicí z listopadu 2004 porůstaly silně pozměněné lesy. Jen malá část postižených porostů (cca 8 % kalamitní plochy) patří do zachovalejších částí parku. Právě takovéto menší lokality jsou však předmětem neshod lesníků a ochranářů, zda je lze ponechat samovolnému vývoji, anebo je nutné i zde kalamitu zcela zpracovat a vzniklé paseky osázet. Náchylnost k destabilizaci v  důsledku větrné kalamity či přemnožení podkorního hmyzu je tu sice vyšší, než ve zcela přírodním lese, není však zase tak kritická, jako ve  stejnověkých kulturách.

Na zachovalosti okolní vegetace nevíce závisí, jak rychle a úspěšně si poškozené porosty poradí s namnožením podkorního hmyzu a zda po rozpadu souší vznikne nový, věkově rozrůzněný a  tím přírodě bližší les. Riziko je totiž přímo úměrné podílu dospělých stromů, atraktivních pro kůrovce. V lesích s přirozenou věkovou strukturou hrozí nesrovnatelně menší nebezpečí, že kůrovec najde vhodné podmínky pro přemnožení. Je-li však napadený porost obklopený stejnověkými kulturami vhodného stáří, může vést nezasahování k dalšímu množení hmyzu.

Kalamity jako přírodní činitel

Pro část člověkem ještě zcela nepřeměněných porostů mohou ale naopak roztroušené polomy nebo výskyt kůrovce, ba i menší požáry znamenat opětovné nastartování a posílení přirozeného výběru z  dostupných semenáčků dřevin. Ve srovnání s umělým zalesněním jde většinou o pomalejší a napohled drastičtější způsob. Výhodou z pohledu přírody však je zachování kontinuity daného prostředí neboli biotopu (les, i když lokálně proschlý, se totiž naráz nezmění v paseku a ta po několika letech opět ve stejnověký les).

Právě postupné změny biotopu umožňují plynulejší sukcesi, výměnu druhů, např. stínomilných za světlomilné, stejně jako je to v přirozeném ekosystému. To samozřejmě vyhovuje v TANAPu domácím živočišných i rostlinných druhům, které jsou adaptované na pomalé změny prostředí. Zároveň nedochází při péči o les k  významnějšímu rušení živočichů. V mnohých případech je proto vhodné lidskou činnost omezit např. na podporu zmlazování dřevin (ochrana semenáčků), šetrné snižování stavu škůdců (feromonové lapače), a  to až do té doby, než les bude připraven na přechod do bezzásahového režimu.

Člověk v lese

Urychlené zalesňování nebo těžba kalamitou či jinak narušených porostů jsou oprávněné i tam, kde dochází k ohrožení bezpečnosti lidí. Takovými místy jsou např. okolí cest a turistických chodníků, anebo tam, kde hrozí vznik povodní, požárů či lavin, jejichž dopady mohou sahat k lidským obydlím). Bezpečnostní opatření jsou samozřejmě nutná, cenou za přítomnost člověka v lese je však určité zhoršení podmínek pro vzácné druhy. Těžební zásahy se totiž neobejdou bez rušení citlivých živočichů (motorové pily, traktory, vyvážecí soupravy…).

Mnohé druhy mají útočiště právě v rozlehlejších lesních komplexech, kde se před člověkem spíše ukrývají (včetně např. tetřevů či medvědů). Rychlé změny stanovišť také doprovází šíření ruderálních a  nepůvodních rostlinných druhů. Z řady důvodů je proto třeba zvažovat, co vyžaduje bezpečnost a které zásahy zaměřené spíše na ekonomické zhodnocení dřevní hmoty už mohou být v rozporu s ochranou přírody národního parku.
Ať už dopadne domluva lesníků a ochranářů jakkoliv, věřme, že výsledkem obnovy lesů nebude „vypiplaný“ les, jako byl ten před kalamitou, ale stav, kdy i „nemocný“ les bude mít sílu se znovu bez lidské pomoci obnovit.