Lýkožrout smrkový

Vzhled

Lýkožrout smrkový (slovensky lykožrút smrekový, polsky kornik drukarz, vědeckým názvem Ips typographus) je nejznámější a nejrozšířenější hmyzí škůdce lesních porostů, přesto ho asi jen málokdo viděl na vlastní oči. Tělo je válcovitého tvaru, jeho délka dosahuje velikosti 4-5,5 mm.

Tento brouk (nebo vzhledem k velikosti spíš brouček) je celkově zbarvený hnědočerně, se světle žlutými chloupky na lesklém těle s hrbolkatým či tečkovaným povrchem. Pod pevnými chitinovými krovkami jsou uložena blanitá křídla. Lýkožrout smrkový má krátká, zalomená tykadla paličkovitého tvaru. Dospělá larva je dlouhá 4-5 mm, bílá, se žlutohnědou hlavou. Kukla vypadá zhruba jako rýžové zrnko - je bílá a měří asi 4 mm. Spolu s  příbuznými druhy, např. lýkožroutem lesklým (Pityogenes chalcographus), l. severským (Ips duplicatus) či l. menším (Ips amitinus), se označují společným názvem kůrovci.

Vývoj jedinců

Dospělí brouci zimují v lesní hrabance nebo souších, nejčastěji ale pod kůrou stromů, v nichž se vyvinuli. Když teplota na jaře dosáhne cca 17 °C (většinou od konce dubna do začátku května), začínají se lýkožrouti pod kůrou probouzet a rojit. Dospělí brouci vyletí ze svých zimovišť a vybírají si chřadnoucí či pokácené smrky, na něž je láká vůně vytékající pryskyřice. Obsazují především dolní a střední části kmenů, přičemž preferují stromy až od určité tloušťky (věku).

Sameček se provrtá pod kůru vzrostlého stromu a vyhlodá v lýku tzv. snubní komůrku, do níž pomocí feromonů přivábí samičky (nejčastěji dvě). Po oplodnění samičky hlodají rovnoběžně s vlákny lýka tzv. matečné chodby, v nichž kladou po obou stranách vajíčka (průměrně 60 v jedné snůšce). Po několika dnech se líhnou larvy, které hlodají chodbičky kolmo na matečnou chodbu. Když larva dospěje, rozšíří chodbu v komůrku, kde se zakuklí. Při příznivém počasí se z kukly líhnou brouci již za 14 dnů, někdy však mohou kukly pod kůrou i přečkat zimu.

Rozšíření a způsob života

Celkové rozšíření v současnosti pokrývá převážnou část Evropy (s výjimkou Velké Británie), na východě zasahuje přes Sibiř, Čínu a Koreu až po Japonsko, kde tvoří morfologicky odlišnou formu. Původní areál druhu byl vázaný na přirozené jehličnaté lesy - např. severskou tajgu, ve střední Evropě lýkožrout žil přirozeně jen v polohách nad 600 m n.m. (v pásmu podhorských a horských lesů), dnes je však hojný všude, kde se pěstují kulturní smrkové lesy.

Je to tedy primárně horský druh, ačkoli díky pěstování monokulturních smrkových lesů se dnes masově vyskytuje i v pahorkatinách. Většinu života prožije lýkožrout pod kůrou stromu a jak jeho jméno napovídá, živí se lýkem smrku ztepilého (Picea abies), v případě nedostatku potravy nicméně vezme zavděk i jeho jehličím či samotnou kůrou.

Jen výjimečně napadá i modřín opadavý a pouze velmi vzácně také borovici lesní. V jiných oblastech svého rozšíření se vyvíjí i na jiných druzích smrků (Picea omorica, Picea obovata, Picea jezoensis), na Sibiři i na tamním poddruhu borovice limby (Pinus cembra sibirica).

Lýkožrout versus smrk

Jakmile se dospělý brouk zavrtá do kůry, poruší tím pryskyřičné kanálky smrku. Jedná-li se o zdravý a silný strom s dostatkem vláhy, vetřelci jsou ve svém tunýlku zpravidla zalepeni pryskyřicí a zahynou, i když jich je větší množství.

Jedná-li se však o smrk přestárlý, chřadnoucí z nedostatku vláhy, poškozený (např. polámaný větrem), případně rostoucí v ne zrovna optimálních podmínkách, anebo nalétne-li na jeden strom najednou několik tisíc lýkožroutů, zvyšuje se šance dospělců vyvést potomstvo, a následně dojde k výraznému narušení vodivých pletiv stromu a ten usychá.

• Protože seriál o  tatranské fauně si kladl za cíl seznámit čtenáře především s biologií a ekologií zajímavých horských živočichů, nerozvádíme zde hospodářské důsledky působení lýkožroutů v  lesích. Tomuto tématu se však nevyhneme a vrátíme se k němu s náležitou podrobností v některém z  příštích článků.