Mystérium mrtvých Čechů v Tatrách
4.3.
2010
Reportér Českého rozhlasu Radiožurnálu vydává knihu Jánošíci s těžkou hlavou.
Na Slovensku není nijak mimořádně těžké stát se mediální hvězdou. Stačí mluvit česky a spadnout z nějakého kopce. A samozřejmě musí přijet horská služba, aby se nešťastník dostal do hlášení a do statistik.
Za jakýkoliv úlovek českého turisty jsou místní média nekonečně vděčná a osobní tragédie se okamžitě stává kořistí téměř všech od bulváru až po seriózní listy.
Pepíci z Řípu
I kdyby skončili pod lavinou ve stejný den dva Poláci a tři Slováci, stejně si média vyberou jednoho Čecha, který šel náhodou kolem a lavina mu sebrala hůlky. Ostatně není nutné číst noviny. Stačí posedět chvíli na horské chatě s partou místních a nakonec se řeč stejně stočí na hynoucí české turisty.
"Ty volé, co v tých lavinách furt děláté," říká roztomilou napodobeninou češtiny už notně posilněný skialpinista Juraj. Za oknem Teryho chaty leží metry sněhu, dveře se kvůli větru nedají ani otevřít a cestu na cigaretu si každý dvakrát rozmyslí. Ideální čas pro dlouhou rozmluvu, než v kuchyni zhasnou a slušně nás vykážou na palandy. "Poslouchej, s tebou dolů nepůjdeme, ty mluvíš česky, to spadne lavina," přidávají hoši oblíbený vtípek a mezi skleničky přihazují historky o Pepících, co vylezli na Říp a nemají tušení, co všechno se může v opravdových horách semlít.
Kurz přežití do slovenských škol
Čeští turisté jsou zkrátka nekonečným zdrojem zábavy slovenských horalů a přitom jsou v tom zcela nevinně. Kdybych věděl, že mě Jura bude alespoň chvíli poslouchat, tak hodím do placu pár statistických údajů. Jsou sice nudné, ale jasně ukazují, že nejčastější oběti slovenských hor nejsou Češi, ale Slováci a to téměř pravidelně a dlouhá léta za sebou.
%%full%%
Stačí prolistovat statistiku HZS (od roku 2003) přístupnou na stránce www.hzs.sk. Z té vyplývá, že kromě roku 2005, kdy zahynulo na Silvestra v Roháčích 7 Čechů pod jednou lavinou, vždy smutnou statistiku vedou s velkým náskokem Slováci, případně je střídají Poláci.
Ještě horší pro Slováky jsou ale údaje o úrazech. Z té vyplývá, že domácí turisté mají v průměru na svědomí asi 40 procent všech záchranných akcí HZS. Poláci jsou druzí s 18 procenty a Češi způsobují 12 procent výjezdů horské služby. Je tedy evidentní, že domorodci mají s turistikou ve vlastních horách dost velké problémy. A to je na pováženou a snad i na nějaký ten kurs přežití ve školních osnovách.
Naštěstí to ale novináři zdatně a velmi úspěšně maskují a obětní beránky si už našli. Vedou nemehla z Česka.
Folklór bez kroje
Ľubomír Smatana
(* 1967, Snina, okr. Humenné)
Narodil se pár hodin chůze od hranice Sovětského svazu, vyrostl v Horním Slavkově pár hodin chůze od hranice západního Německa. Ze střední školy v Chebu vyšel jako agronom, ze Západočeské univerzity v Plzni jako učitel biologie a chemie.
Dalších sedm let cestoval, především daleko na východ od řeky Moravy, a střídal různá zaměstnání: „dřezmen“ v hospodě U rozvědčíka, průvodce turistů po Evropě, Blízkém východě a severní Africe, asfaltér, řidič a občas i učitel rozjíveného žactva. Několikrát zorganizoval humanitární pomoc na Balkán, jinak nadále zůstává pedagogem v záloze.
Do Českého rozhlasu zabloudil v roce 2000. Nejdříve se otrkával na venkově jako regionální zpravodaj ze západních Čech, v letech 2003–2004 pracoval pro China Radio International v Pekingu, poté strávil dva roky v redakcích ČRo v Plzni a v Praze. Od roku 2006 působí jako stálý zpravodaj Českého rozhlasu na Slovensku. Tím si splnil svůj sen vrátit se na rodnou hroudu a hledat své kořínky. Na Slovensku prolezl kdejaký kout, víc reportáží o našich východních sousedech doposud nikdo v České republice nepublikoval. Spolupracuje s mnohými českými i slovenskými médii.
Má čtyři děti, tři vychovává se ženou Evou.
Tuto zpravodajskou blamáž ovšem ráda přebírají i média česká a moc se nespletu, když napíšu, že i v Česku si lidé myslí, že slovenské hory jsou pro české turisty hrobem.
Několikrát jsem o "českých nezbednících" mluvil se šéfem HZS Jozefem Janigou. Jako ředitel se vyjadřuje diplomaticky a pokud znám jeho ostatní výroky z tisku, nikdy netvrdil, že nejhorší jsou Češi. Sedí ve své kanceláři v nové budově záchranářů v Horním Smokovci a o fenoménu českých turistů v klidu a s úsměvem říká: "To už je takový folklór."
Co se týká nedisciplinovanosti, v tom jsou podle něj mistři Poláci. Ovšem Janiga ze svých zkušeností tvrdí, že v jedné věci Češi vedou. Běžní turisté se podle něj chovají normálně. Kdo však riskuje víc, než je záhodno, to jsou skialpinisté a vůbec lidé, kteří chtějí plavat v adrenalinu. Tomu odpovídá i podrobnější rozbor statistiky. S nízkým počtem úrazů českých turistů kontrastuje poměrně vysoký počet mrtvých.
Češi na prodej
Kde se tedy vzal oblíbený mýtus o hynoucích českých turistech? Jedním z důvodů je silná symbolika Vysokých Tater pro Slovensko a tradiční řevnivost mezi Čechy a Slováky, kde se nedbá na faktické údaje a každý důvod pro pořádný šťouchanec přes řeku Moravu je dobrý.
Obětními beránky se ale Češi ve slovenských médiích stávají z prozaičtějšího důvodu a jako obvykle jde o peníze. S pobaveným úsměvem mi to kdysi objasnila bývalá šéfredaktorka komerčního rádia Viva Alena Kuišová: "Rozmlácení Češi ve slovenských horách se prodávají nejlíp a o to jde."
(Úryvek z nové knihy "Jánošíci s těžkou hlavou" zpravodaje ČRo na Slovensku Ľubomíra Smatany)
