Na každom kroku kameň

Kdy vlastně začala tatranská turistika?

Psal se rok 1565, když v červnu vyrazila novomanželka Alberta Laskyho Beata Kościelecka z Kežmarku do Sněžného pohoří (tak se tehdy Tatry nazývaly). Historici se domnívají, že její cesta vedla k Zelenému plesu.

Od této výpravy kněžny z Kežmarku se Tatry stávaly cílem dalších lidí. Ponejvíce se do hor vydávali studenti a jejich učitelé z Kežmarku, který byl středověkým centrem podtatranského regionu. Možná že byli v horách již dávno před výletem Beaty z Kežmarku, ale o tom v historických pramenech není zmínka.

Nabízí se ale jedna otázka. Kdo byl jejich průvodcem?

První tatranský výstup

Dlouho nebylo jasné na který vrchol v Tatrách vystoupili tři studenti z Kežmarku v čele s Davidem Frölichem v roce 1615. Předpokládá se, že vystoupili na Kežmarský štít. Více o výpravách do hor napsal Frölichův žák Simplicissimus.

Ten už se přímo v cestopise z roku 1683 zmiňuje o vůdci (Wegweiser), který je do hor vedl. Pravděpodobně opět šli na Kežmarský štít.

Průvodce jim radil jak se mají na cestu připravit, vybavit a  celom dobu jim pomáhal se zdoláním nástrah v horách. Používal lano i  jakési první umělé horolezecké pomůcky. Staral se i o jejich přenocování v horách a podal jim i jakýsi vlastivědný popis.

Průkopníci

Kazatel z Veľké Lomnice Juraj Bucholz napsal první dílo, které se zaobírá výlučně Tatrami. Už jako student vystoupil v roce 1664 na Slavkovský štít, bohužel jméno svého průvodce neuvedl. Snad šlo o  jakéhosi lovce kamzíků.

Tatry proslavili v císařství i Bucholzovi synové. Juraj mladší jako přírodovědec prochodil téměř celou východní část Tater. Zajímal se o  jeskyně, rostliny a stromy a všiml si i léčivých účinků některých pramenů. Jeho bratr Jakub se zabýval sběrem kamenů a hledáním rud. Vytvořil bohatou mineralogickou sbírku a snažil se vyvolat zájem o  dolování rud v Tatrách na císařském dvoře. Ač byla do Tater vyslána odborná komise, Jakub ji svými důvody pro těžbu nepřesvědčil.

Pověsti o vzácných nerostech přilákaly do hor mnoho lidí. "Klenotnici hor" však nikdo neobjevil. Z této doby pochází i první zprávy o neštěstích v Tatrách. V roce 1650 zemřel rychtář Kaltstein na Bujačím vrchu, v roce 1771 se zabil pádem ze stěny Čierného štítu hledač pokladů Ján Andrej Papirus.

Hledači pokladů si vytvářeli první psané průvodce - zeměklíče. Možná že nějaký falešný průvodce byl osudný právě Papirusovi.

První vůdci

Zvědavců, badatelů a zeměpisců se vydávalo do Tater čím dál víc. Zeměpisec z Francie Belsazar Hacquet, skotský lékař Robert Townson (první doložený výstup na Lomnický štít), ze Španělska Karel Gimbernat si začali vybírat své průvodce ze vzdělanějších vrstev - jejich průvodci se stali správce Zakopanských železáren Otto, faráři T. Mauksch a J. Ursíny a statkář G. Berzevicz. Švédský botanik Göran Wahlenberg si vzal s  sebou s Maukschem i zlatokopa D. Fábryho. Prostí obyvatelé plnili pouze roli nosičů výprav.

Na Kriváň vystoupil v roce 1840 i saský král Fridrich August II., jeho výpravu vedl "lidový" vůdce Roxer.

V následujících letech se stali osvědčenými vůdci další prostí lidé: Ján Driečny-Ruman, Martin Spitzkopf, Ján Harman a další... Z  vodění lidí-turistů do hor se stala cílevědomě vykonávaná činnost a  dobrý příjem pro chudé podtatranské dědiny.

Tomáš Mauksh ve Starém Smokovci

Na nápad postavení hostince u Slavkovských vod přišel na sklonku 18. století farář Tomáš Mauksch ze Slavkova. Přemluvil grófa Csákyho a  na jižním upatí Slavkovského štítu vyrostlo několik domů. První "turistické" středisko. Domy nejdřív využíval sám gróf Csáky a pro obdivovatele Tater byl pobyt ve Smokovci vyloučený. Ale Mauksch, když Csáky odjel, otvíral budovy exkurzím, vandrovníkům a vysokohorským turistům a dalším a dalším badatelům, kteří sem za Csákyho pobytu nesměli. Ruch utichl jen v zimních měsících, kdy se stále ještě do hor nikdo neodvažoval.

Když se však provalilo využívání Smokovce grófovi, byl Tomáš Mauksch uvězněn. Později se rozloučil se Slavkovem a odešel do Kežmarku, kde dál provázel turisty jako zkušený vůdce na výpravy do Tater.

Národní výstup na Kriváň

Spisovatel Gašpar Belopotocký první napsal o výstupu spolku "milovníkov reči a literatúry slovenskej" z Liptovského Mikuláše na "Křiváň Liptowský".

Psal o výstupu z 24. září roku 1835. Cesta nahoru se šla z  Východnej už od čtyř hodin ráno. Navrcholu si výprava zazpívala národní slovenské písně, které by jim dole pod horami neprošly lacino. Belopotocký bohužel na jméno vůdce z Pribyliny ve spisu nevzpoměl.

Už ale roku 1841 měl výstup masový charakter, ideje Slováků podpořili Ludovít Štúr a M.M. Hodža. Památku - obelisk na výstup Fridricha Augusta II. rozmetala horkokrevná výprava z roku 1861 Š. M. Daxnera.

Všem výpravám přispěli pomocí spolehliví vůdci z  hornoliptovských dědin. Nikdy se už však jejich jména nedovíme.

Nej

Skoro jako o každém nej- se vedli i spory o prvovýstupech v  Tatrách. Kdy poprvé vstoupil člověk na Gerlachovský štít?

Archivy vydaly tajemství v Krakowě. 11. srpen 1855. Tento den se na vrchol vydali dva botanici Zygmunt Bośniacki a Wojciech Grzegorzek. Túru podnikli z Gerlachovského kotle. Není to však jisté a kritické hodnocení nepřesných údajů zavádí až k úvahám či vůbec dosáhli nejvyššího bodu štítu. Bezpochyby byli však roku 1868 na hlavním vrcholu Gerlachovského štítu rakouští vojenští mapovači a zprávu o svém výstupu vložili do lahve, kterou nahoře zanechali. Směr tohoto prvního autentického výstupu hodnověrně neznáme, ale dá se předpokládat, že vedl přes Gerlachovský kotel.

V literatuře se objevuje ještě jeden údaj, který je prokazatelně nesprávný - výstup Jána Stilla z roku 1874 se omylem přepsal v tisku na rok 1834. Ján Still byl jedním z nejaktivnějších tehdejších průvodců a  horolezců. V roce 1890 krátce před smrtí vykonal svůj 99. výstup na Lomnický štít. Podařil se mu i prvovýstup na Prostredný hrot.

Železnice

V roce 1871 se svět spojil s Tatrami Košicko-Bohumínskou železnicí. Přivážela hosty rychle a lacině, návštěvnost se zvětšila do nikým nečekané míry. Centrem ruchu se nově stal Poprad, ovšem jen díky železnici.

Zatím se turistický ruch v Tatrách spokojil jen s jedním střediskem - Starým Smokovcem a jednou primitivní Rainerovou chatkou (nyní muzeum horských nosičů) v ústí Studených dolin. Ale po výstavbě železnice nastala horečná stavební aktivita. Vznikl pás turistických středisk od Štrbského plesa po Tatranskou Kotlinu. Později je spojila Tatranská elektrická železnice a ze Štrby k plesu vedla nová ozubená dráha.

Karpatský spolek

První seskupení horských vůdců vzniklo v roce 1873. Major Anton Döller vymýšlel stanovy nové organizace. Neměl pro svoji snahu ze  začátku důvěru místních lidí, ale trpělivě během jednoho roku ostatní přesvědčil.

Oprávněný horský vůdce získá od Karpatského spolku vůdcovskou knížku a jasně vymezenou oblast své působnosti a sazebník cen a služeb. Do knížky se mu budou turisté zapisovat. Vůdce provází turisty po předem dohodnuté trase, chrání je před zablouděním a nehodami, poskytuje jakoukoliv pomoc a nese určitou váhu jejich věcí. Obstarává nocleh i  další nosiče.

První soupis obsahoval i 37 jmen vůdců. Ti byli rozděleni do třech výkonostních skupin. I.třída - to byl zkušený člověk s velkou praxí, s působností na celém území, který měl právo dělat prvovýstupy. II.třída - byla pro vůdce, který získal licenci jen pro určitou oblast. III.třída zahrnovala nosiče.

Vůdci byli každoročně kontrolovaní, zkoušení a předkládali záznamy ze svých knížek. Navíc ještě byli povinni spravovat chodníky a  chaty.
Samozřejmostí pro vůdce bylo konání záchranných výprav.

Horolezectví a první zimní výstupy

V minulém století se vůdci raději pohybovali po vyšlapaných jistých cestách, ale nebáli se jít i do nových cest - cest horolezeckého charakteru. Přestali se věnovat jen osvědčeným výstupům a hledali nové směry a cesty. 3. září 1874 vystoupili s dr. Déchym poprvé na Vysokou Martin Spitzkopf a Ján Driečny-Ruman. Jejich cesta vedla z Dračej dolinky. Nejvíce "panenských" výstupů (42) vykonal Ján Franz na počátku 20. století. Dalšími aktivními lezci byli Ján Breuer, Pavol Čižák, Ján Hunsdorfer ml., Ján Strompf a další. Jejich cesty měli obtížnost okolo III.-IV. stupně UIAA. Pětkové a šestkové výstupy se objevili až s  příchodem éry Štefana Zamkovského. Ostatní výstupy vykonávali většinou sportovní horolezci.

Iniciativa na tyto výstupy vycházela jak z klientů, tak ze samotných vůdců.

Zajímavé je pojmenování některých míst po prvolezcích. Objevíme v  nich památku tragicky zahynuvšího "krále horských vůdců" Klementa Bachledy, Jána Breuera, Jána Franze, Jána Hunsdorfera a nejvíce snad Jána Driečneho-Rumana.

Ojedinělé výstupy v zimě se objevily v roce 1873 (Slavkovský štít), i v roce 1882 (Lomnické sedlo). Nikdo však těmto aktivitám nevěnoval mnoho pozornosti.

Rozruch se vyvolal až po výstupech wünterberského Teodora Wundta a vůdce Jakuba Horvaya. 10.dubna vystoupili na Rysy. Vysoká jim odolala, ale vystoupili na Kriváň. Poté i na Slavkovský štít. O tři roky později Wundt vystoupil na Patriu, Prednú Baštu, Ostrvu a pak i na Lomnický štít a o den později i na Ľadový štít přes Koňa navíc ve  sněhové metelici. Wundt se proslavil i několika významnými výstupy v  Dolomitech a Alpách.

Nová éra v Tatrách

Jako Ostrý štít a Mních i Žabí koň byl opředen mýtem nedostupnosti. Ale 26. září 1905 i tento mýtus padl a začala nová éra. Postarali se o to velmi mladí horolezci Šimon Häberlein a Katarína Bröskeová. Šli jižní cestou obtížnosti IV., navíc bez horského vůdce. Další sportovní úspěchy přišli se členy Budapešťského univerzitního horolezeckého spolku (Eugen Wachter).

Projevil se naplno rozdíl mezi turistikou a horolezectvím. Wachterova zásada byla: "Kam se nedostanu bez horského vůdce, nepůjdu ani s horským vůdcem." A to dosti poznamenalo celý vývoj v lezení. K  vrcholům se spělo velice bezohledně, po co možná nejtěžší cestě. A pokud možno bez vůdce.

Právě k první smrtelné horolezecké tragédii došlo na Žabím koni. Obětí přetrhnuté smyčky při sestupu 8. srpna 1907 se stal 20 letý Eugen Wachter.

Kronika prvovýstupů čím dál méně zaznamenává jména horských vůdců, horolezci je potřebují čím dál méně a se svátečními turisty mohou jít tak akorát posedět k chatě a zpět.

Tragédie první světové války připravila o život několik horských vůdců. Sanatoria byla zaplněna vojáky, vzniklo Československo, nadešla velká krize pro horské vůdce, nikdo je nepotřeboval, nikdo nejezdil do hor.

První řešení přišlo až v roce 1919 - vznikl TST (Tatranský spolek turistický), který velice brzo splynul s Klubem českých turistů - a vznikl Klub československých turistů (KČST). Ten převzal organizování horské vůdcovské a záchranné služby. Ale zlepšení situace v Tatrách nepřišlo. Vybudování sítě tatranských chodníků (tatranské magistrály), horských chat, nové mapy a nová tabulková orientace, pořádání horolezeckých kurzů spolkem JAMES mělo za následek, že aktivita v  Tatrách vzrostla, ale úpadek horských vůdců už byl neodvratný. Poslední velké činy vůdců přinesla druhá světová válka, podíleli se na partyzánském odboji. Po válce v Tatrách zůstali jen poslední mohykáni.

Štefan Zamkovský díky tomu, že si postavil svoji vlastní chatu byl označen jako "kapitalista" a odešel pryč z Tater, nastala velká výměna lidí. Z předválečných zůstal jen Alojz Krupitzer jako hoteliér a Janko Počúvaj - poslední mohykán skončil v roce 1965...

Pět let po válce byla založena profesionální Horská služba, která zajišťovala výstupy s vůdci. A dnes už je tomu zase jinak - horští vůdci a jejich řemeslo opět začali existovat.