První rok po vichřici

Živly a lidé

Od loňského devatenáctého listopadu se tvář slovenských velehor opravdu výrazně změnila. Vítr dokázal během několika hodin zcela porazit nebo výrazně proředit lesní porosty na ploše cca 11 000 ha. Nebylo to však poslední řádění živlů - hned po zimě o sobě dala vědět voda, nahromaděná za padlými kmeny v korytech potoků, která hrozila záplavami.

V létě si v krajině plné suchého dřeva nenechal ujít příležitost ani oheň, kterému polehlo na 230 ha porostů, z čehož asi 90% byly polomy a  10% zdravý les. Mnoho z Tatranců pak očekávalo ještě větší pohromu v  podobě propadu návštěvnosti. Tato předpověď se naštěstí nevyplnila, přesto se lidé s následky srovnávají hůře než samotné hory.

Rok poté

Po vichřici bylo prvořadé zachránit životy a zdraví lidí a  zajistit fungování základní infrastruktury, což se podařilo zhruba během prvního týdne. Sjezdovky a vleky fungovaly už uplynulou zimu, během letní sezóny se z větší části podařilo také zprůchodnit cesty a  turistické chodníky. Okolí intravilánů by mělo být vyklizené snad ještě letos, mimo jiné i z důvodů protipožární bezpečnosti.

%%full%%

Vyčištění všech postižených ploch od kmenů i větví však před zimou určitě dokončeno nebude. Z cca 2,5 mil krychlových metrů kalamitního dřeva zůstává stále asi čtvrtina nezpracovaná. I tak je ale tempo odklízení obdivuhodné. Vedle profesionálů i dobrovolných pomocníků tomu výrazně napomohla moderní lesní technika (v lesích TANAPu pracovalo v sezóně až 50 harvestorů).

Ponechat nebo pokácet?

Ne všude však má odstraňování následků kalamity stejný cíl. V  nejcennějších částech území TANAPu (včetně např. Tiché a Kôprové doliny) se úsilí lesníků kříží se záměry ochrany přírody. Vzhledem ke značné koncentraci vzácných přírodních hodnot se Správa TANAPu oprávněně snaží ponechat poškozené plochy přirozenému vývoji. Cekem se jedná o asi 200 ha zasažených vichřicí, z větší části však jde o roztroušenou kalamitu, nikoliv o velké holiny.

Na jednu stranu znamená ponechání kalamitních ploch bez zásahu znehodnocení dřevní hmoty a množení podkorního hmyzu (zejména lýkožrouta smrkového neboli kůrovce), vzrůstá i riziko záplav v  níže položených oblastech. Přirozeně vzniklý les zato bude věkově i  prostorově rozrůzněnější, druhově pestřejší a tím i odolnější vůči podobným živelným událostem. A že se takové situace opakují, to už dnes v  Tatrách dobře vědí.

Co na to příroda

Dilema, kde ponechat vývoj přírodě a kde zasahovat, je často srovnáváno se situací situaci v našem NP Šumava. Toto srovnání však není zcela výstižné. Aniž bych chtěl snižovat kvality šumavské přírody, Tatry přece jen představují mnohem zachovalejší území, v němž i přes nezanedbatelný vliv člověka stále hrají dominatní úlohu přírodní faktory. Např. množství zvěře v tatranských lesích stále přirozeně kontrolují velcí predátoři (rys, vlk i medvěd) a také souvislost zachovalých porostů v TANAPu nahrává přirozené obnově lesa.

I kůrovec má oproti nižším polohám méně vhodné podmínky k přemnožení. Letos se lýkožrout v TANAPu rozmnožoval prakticky jen v kalamitních plochách, což jistě je nejen zásluhou lesníků, ale i klimatických podmínek. Ani klima však nezůstává beze změn. A tak můžeme jen hádat, do jaké míry mohou být v budoucnu postiženy dnešní zdravé porosty, jak si příroda s vývojem nové generace lesa poradí nebo nakolik jí bude muset pomoci člověk.