Tabulky, značky a kamenní mužíci
20.9.
2003
Co nás provází přírodou Tatranského národního parku?
Touha po poznání nás žene na turistické chodníky, po kterých se u nás a na Slovensku můžeme bezpečně pohybovat díky velmi kvalitnímu pásovému značení. Modrá, žlutá, zelená a červená značka nás dovedou na i na ta méně dostupná místa, na která bychom se bez ukazatele bezpečně nedostali.
Stoletá tradice se udržela díky klubům turistů, jejichž oficiální názvy se sice během let několikrát změnily, ale udržet a zlepšovat sítě značených chodníků se podařilo dodnes.
Historie vzniku značených tras
Prvním klubem turistů v Tatrách byl po Karpatském spolku (ten se zabýval převážně organizováním horských vůdců), tzv. TST – Tatranský spolek turistický. Vznikl těsně po první světové válce v roce 1919. Velice brzo však splynul s Klubem československých turistů – KČST. Ten v Tatrách převzal organizování vůdcovské a záchranné služby a také se jeho členové vrhli na vybudování sítě tatranských horských chodníků (vzniká Tatranská magistrála), horských chat, vydali nové mapy a vznikla i nová tabulková orientace.
Orientace v terénu
Základem turistické orientace je klasická pásová značka (10x10 cm), kterou každý dobře zná. Je-li orientace špatná, je možné ji doplnit větší značkou tzv. volavkou (značení zabezpečuje v Tatrách Klub slovenských turistů – KST). V zimním období značené cesty doplňuje tyčové značení. Tabule se sezónními uzávěrami cest mají na starosti Štátne lesy TANAPu ve středisku terénních služeb. Informační cedule a panely naučných stezek připravují pracovníci Správy TANAPu. Ve skalnatém terénu je dobrým zvykem ještě nepřehledná místa označit i mužíkem. Co to je? Naskládáme-li několik kamenů na sebe tak, aby byly zdálky nebo jeden od druhého poznatelné, usnadníme cestu těm, kteří půjdou tudy jednou za námi. Tento starý zvyk se uplatňuje všude ve světě. Hlavně však v oblastech, kde neexistuje žádné značení cest. Pak jsou mužíci prakticky i jediným vodítkem k cíli. V Tatrách ho požívají nejvíce horolezci při nástupech do stěn a v sestupových trasách.
%%full%%
Hory z kamení
Zkuste se, prosím, zamyslet a napsat nám, jak Tatranskému národnímu parku s tímto problémem pomoci nebo nám pošlete svůj názor na diskutabilní kamenné hromady, někomu se totiž na horách líbí.
Viděli jste na mnoha místech nejen v Tatrách, ale i v českých horách nebo na březích řek stovky malých kamenných hromádek? To již nejsou mužíci, kteří pomáhají turistům, i když se jim tak říká. To je jev, který rozhodně do přírody (navíc do národního parku!) nepatří a je zde zakázán. Kamenné hromádky v Tatrách vybujely na roháčském hřebenu (Nohavica nad Smutným sedlem, vrcholy Salatínu) a také se samozřejmě nevyhnuli nejvíce navštěvovanému vrcholu Vysokých Tater, Rysům, a také dalším místům. Nad sedlem Váha, těsně pod vrcholem nejvyššího přístupného vrcholu, je jich snad tisíc.
Ohrožení přírody
Správa národního parku nedokáže ochránit tato místa před lidmi, kteří tu staví téměř bezdůvodně nebezpečné hromady (velmi často nestabilní) a stůj co stůj vytváří buď největšího „mužíka“ v okolí nebo si aspoň udělají taky „hromádku“. Důvod pro svoje jednání hledají těžko. Původní prostředí je ohroženo a eroze a další ohrožení přírody mají zelenou, hornina nebo půdní pokryv je obnažen. Sněhové závěje dnes už zdaleka nestihnou na jaře smazat stopy. Hromádky se znovu objeví a koloběh pokračuje.
Kudy ven?
Sledujeme tuto problematiku a v létě jsme učinili zajímavý pokus. Dohodli jsme se se Správou TANAPu, že opatrně rozebereme kamenné hromady na vrcholu Nohavice. Mezi Smutným sedlem a vrcholem Plačlivého nezbyl po nás ani jediný. Zkoušíme hledat odpovědi na otázky: „Jak bude vypadat vrcholek za rok? Postaví lidé kameny ze zvyku znovu? Je to řetězová reakce a opičíme se jen po těch, kteří je stavěli před námi?“
