Zážitek ze Zmrzlé doliny

Potíže ve Veľké Zmrzlé dolině

S kamarádem Máriem jsme se ve Veľké Zmrzlé dolině koncem října 2001 dostali do velikých potíží. Vraceli jsme se po celodenní túře od Téryho chaty na Chatu pri Zelenom plese "zkratkou" přes Baranie sedlo. Pár dní před tím nasněžilo 10-30 cm sněhu a jelikož od té doby přes sedlo nikdo nešel, byly řetězy jistící nejexponovanější partie při sestupu ze sedla pod vrstvou sněhu. Neměli jsme s sebou ani mačky ani cepín a hledání a vyhrabávání řetězů zpod sněhu nohama a rukama bylo velmi zdlouhavé a obtížné. Pod řetězy je třeba ještě sestoupit několik set metrů strmým svahem. Bez maček a cepínu se zde dalo jít jedině proto, že sníh nebyl zcela umzlý. Dále již je terén poměně lehký a  cesta je viditelná díky mužíkům. Poslední třetina doliny je "přehrazena" terénním zlomem. Cesta se zde ztrácí v kosodřevině a je dále jištěna řetězy. Na tomto místě jsme ztroskotali, neboť jsme sem dorazili již za tmy a v kosodřevině jsme nebyli schopni nalézt cestu dále, přestože byla jasná noc a úplněk.

Bivak v dolině

Po téměř 4 hodinách marného hledání cesty dolů jsme si, zcela vyčerpaní, sedli na kámen pod skalní převis a aspoň trochu chráněni před větrem jsme proklepali zimou celou noc. Mě táhlo šíleně na záda a Máriovi na nohy. Naštěstí nepršelo a mráz byl ještě snesitelný (cca -5 až -7°C). Vítr nebyl silný, ale každý jeho poryv jsme silně pocítili. Aby jsme si ukrátili čas (bivakovali jsme 8 hodin) a  zapomněli na zimu, povídali jsme si a "kochali se" pohledem na hvězdy a  na osvětlenou chatu, kde na nás čekaly 2 teplé postele - tuto noc pro nás nedosažitelné.

Návrat zpět

Když se konečně rozednilo, domnívali jsme se, že máme vyhráno. Jaký omyl!!! Ukázalo se, že v nepřehledném terénu jsme naprosto ztraceni a ať jsme hledali, jak jsme hledali, cestu dolů jsme prostě nenašli!!! Zdola, bohužel, nikdo nepřicházel, mobil byl dávno vybitý, volání by nikdo neslyšel a na ruční mávání by mohl reagovat jedině ten, kdo by nás pozoroval dalekohledem, což bylo málo pravděpodobné. Cca v 9.00 hod. jsme učinili v naší situaci jediné možné rozhodnutí - návrat zpět přes Baranie sedlo a velikou oklikou přes Téryho chatu na Chatu pri Zelenom. Ani návrat nebyl zcela bez problémů. Po nočním a ranním bloudění jsme byli zcela mimo regulerní stezku, a tak se nám stalo, že místo do Baranieho sedla jsme začali stoupat po svahu přímo pod Lomnický štít, což jsme záhy zjistili díky špičce meteorologické stanice, která se na štítu začala vynořovat. Podle mapy jsme se ihned zorientovali - bylo nutno kousek sestoupit zpět a přetraverzovat celou dolinu. Pak už jsme narazili na stezku a plazili se zpět nahoru. V horní části doliny nás dostihl chlapec s dívkou, kteří vystupovali od Chaty pri Zelenom plese. Slitovali se nad námi a darovali nám celou čokoládu a láhev čaje (díky Vám, dobří lidé - pokud se zde poznáváte, ozvěte se!). Další cesta byla samozřejmě po probdělé noci velmi únavná - nejnamáhavější bylo zpětné překonání Baranieho sedla. Při šplhání po řetězech vzhůru jsem si už musel hrábnout na dno svých sil. V sedle (cca ve 12.00 hod.) jsem padl na záda a prožíval slast prvních slunečních paprsků, které se mi opřely do tváře. Vzápětí se dostavily silné křeče do stehen ze  svalové únavy a bylo po slasti.

Do problémů vlastní vinou

Po návratu na Chatu pri Zelenom plese jsme byli poněkud šokovaní tím, že nás nikdo nepostrádal a nehledal. Nechci nikomu nic vyčítat, neboť do problémů jsme se dostali vlastní vinou a díky vlastní nezodpovědnosti. A jelikož se nám nic nestalo, byli jsme nakonec i rádi, že kvůli nám nikdo "zbytečně" nealarmoval horskou službu. Ale otázku, k  čemu slouží kniha vycházek, kam jsme se řádně vč. popisu celé túry zapsali, si při vzpomínce na tento zážitek kladu dodnes. Z celé této anabáze mi plyne řada ponaučení, např. že je lepší se v kritické situaci zastavit, pokusit se o reálné zhodnocení situace a možných východisek z  ní, která ovšem povedou k cíli a ne pouze o 50 m dál, za kterými nevím, jaké další překvapení mě bude čekat. Nyní už vím, že je lepší smířit se i s krutým bivakem než se pokoušet prostoupit za každou cenu obtížný neznámý a navíc namrzlý terén. Je mi rovněž jasné, že jsme měli mimořádné štěstí s počasím. Nedokážu si představit, jak bychom byli dopadli za mlhy nebo deště nebo kdyby se někdo z nás zranil.
Na závěr děkuji těm, kteří vydrželi číst moji litanii až do konce a přeju každému, kdo se do hor vydává, aby začínal svoje túry a  výstupy poučenější, opatrnější, řádně informovaný a vybavený a aby se vrátil domů živ a zdráv.