Kolik unesou Tatry?

Je třeba regulovat návštěvnost?

Nejprve zopakujme nejčastější otázky návštěvníků: Proč běžný turista v Tatrách nesmí chodit mimo značené cesty? Jak to, že na některé vrcholy mohou chodit celé skupiny lidí, ale jen s placenými vůdci? Z jakého důvodu byly v minulosti uzavřeny některé atraktivní značené cesty? Proč je omezen přístup do Tater mimo letní sezónu? Nejsou tato nařízení omezováním svobody pohybu? Proč se v Tatrách nesmí to samé, co např. v Alpách? Nerozhoduje o zákazech v Tatrách nějaká skupina lidí, kteří chtějí pod záminkou ochrany přírody omezovat turisty a  přitom na nich co nejvíc vydělat?

Budu upřímný - ani mě osobně není milé, že se nemůžu podívat např. do Belianských Tater, zvlášť, když vím, že ještě před cca třiceti lety tam mohl každý. I mne láká dobývání nových vrcholů a na ty, které jsem už navštívil s vůdcem (Gerlach), případně lanovkou (Lomničák), bych se chtěl dostat sám a pěšky. Sám bych rád tábořil pod širým nebem na hřebeni Vysokých Tater nebo v nějaké opuštěné dolince. Ale na druhou stranu - to by chtěl přece každý, a já zrovna nestojím o davy lidí na každém kopci. Často si všímám erozního poškození cest v místech větší turistické zátěže; vím, jak je v posledních letech čím dál vzácnější pozorovat kamzíky či sviště; na každé túře nevěřícně kroutím hlavou nad (ne)obutím a (ne)vybavením některých návštěvníků (používá se pro ně název "pôltopánkári"); a už jsem byl také svědkem zásahu vrtulníku záchranné služby a vím, že za většinu nehod si mohou sami návštěvníci.

Přes všechna osobní přání by mělo být nejdůležitější, aby návštěvnost hor neničila jejich přírodu a neohrožovala lidské životy. Většina z těch, kteří mají hory opravdu rádi, proto pochopí, že určité usměrňování návštěvnosti je nutné. Ale kde je správná míra takových omezení? Jak ji určit? Nezachází Správa TANAPu v omezeních příliš daleko?

Míra nutné regulace návštěvnosti TANAPu je dána několika základními faktory: Oproti Alpám jsou Tatry znevýhodněny především malou rozlohou a výškou celého pohoří a tím relativně snadnou přístupností. Nelze si představit, že by se na alpské nejvyšší vrcholy mohl vydat kdokoli a kdykoli ho napadne, v Tatrách to však teoreticky možné je. To s  sebou nese pochopitelně možnost podcenění hor a bezpečnostní rizika. Pro ochranu přírody je důležitá citlivost a zranitelnost horských ekosystémů. Podobné parametry mají ovšem i některá další pohoří, např. na Balkáně či na Ukrajině, a přece tam není návštěvnost tak regulována. Avšak tím nejdůležitějším faktorem, který Tatry činí výjimečně ohroženými, je počet návštěvníků.

Přístupnost

Malá rozloha a relativní přístupnost území Tater (včetně nižší nadmořské výšky ve srovnání s jinými velehorami) láká i méně zkušené turisty. V Tatrách se dají velmi snadno podnikat jednodenní túry "nalehko", někdy až úplně bez batohu. Mnoho lidí to svádí k  lehkomyslnému vstupu do neznačeného terénu. Jen málokdo se zajímá o to, jestli ho po cestě nemůže překvapit nepříznivé počasí nebo vyčerpání. Ani na značených turistických chodnících nelze vyloučit, že sejdeme z  cesty nebo spadneme ze skály. Mimo chodníky je taková šance samozřejmě podstatně vyšší a navíc zpravidla bez možnosti požádat o pomoc kolemjdoucí. Z hlediska zajištění bezpečnosti (včetně například organizace záchranných akcí) je proto nejefektivnějším způsobem udržet návštěvníky v co nejpřístupnějším terénu - tedy na chodníku. To platí samozřejmě dvojnásob v zimních (zvláště lavinových) podmínkách.

Bezpečnostní odůvodnění různých zákazů není vševysvětlující, existují i výjimky (horští vůdci, horolezci, skialpinisté). Provozování těchto činností je sice mnohem náročnější než turistika, předpokládá však zároveň větší znalost terénu, připravenost na neočekávané situace a  znalosti první pomoci. I zde však platí nepřekročitelná omezení - na mnohých lokalitách je vstup či provozování horolezectví zcela vyloučeno (např. Belianské Tatry, Štôlská dolina, Kriváň a přilehlé doliny ad.); skialpinisté zase mohou používat jen několik povolených tras.

Zranitelnost

Minivelehorský ráz Tater má za následek omezenou škálu přírodních refugií (tedy míst, kde může příroda prodělávat opravdu nerušený vývoj bez lidských zásahů). Důsledky jsou zvláště nebezpečné z  hlediska ohrožené flóry a fauny: po zdecimování některých populací sběratelsky "populárních" rostlin se zmenšily i areály jejich rozšíření (typicky plesnivec); svišti nemají klid na pastvu, kamzíci jsou na podzim rušeni v říji a v jarním období při výchově mláďat. Proto jsou takto omezené druhy také náchylnější k vyhynutí.

Možná si řeknete, že není návštěvník jako návštěvník, že těch "nevychovaných" je menšina a že proto není třeba ty "slušné" omezovat. Přece - JÁ přírodě neškodím, tak proč nemůžu chodit, kam se mi zlíbí!? Bohužel, i slušný a poučený chodec (já doufám, že mezi ně patřím, stejně jako většina našich čtenářů) přírodu chtě-nechtě ovlivňuje. I když plesnivce netrhám, všechny své odpadky si nesu s sebou dolů a nechovám se hlučně, přece jen citlivá horská společenstva zatěžuji - sešlapem vegetace, erozním narušováním půdy, uvolňováním kamenů atd. Oproti nížinám mají horské ekosystémy ztíženou pozici při regeneraci - kratší vegetační období, velká svažitost, vystavení extrémním povětrnostním podmínkám… Takže co se v horské přírodě už jednou naruší, to se jen pomalu dostává do pořádku.

Jak vážné je "ohrožení" ze strany turistů

Tatranský národní park představuje turismem nejzatíženější chráněné území na Slovensku. Pro vaši představu, několik čísel: Počet návštěvníků TANAPu (tj. Západné + Vysoké + Belianské Tatry) kulminoval do roku 1989 (údaj Správy TANAPu) - tehdy navštívilo za rok nejmenší velehory cca 5,5 milionu lidí! V devadesátých letech nastal určitý relativní útlum (např. v letech 1990-1993 to ročně bylo kolem 3,5 mil. návštěvníků). Koncem devadesátých let však nastal další rozmach cestovního ruchu, který v současnosti neustále pokračuje (dá se odhadovat, že v letech 1999-2002 pohoří navštívilo 4-4,5 mil. lidí ročně). Návštěvníci navíc mění své priority - od někdejších léčebných a  rekreačních pobytů dochází v současnosti k jednoznačnému posunu směrem k  vysokohorské turistice.

Kolik Tatry skutečně unesou?

K hodnocení stavu přírodního prostředí se celosvětově používají směrnice pro stanovení ekologické únosnosti chráněných území. Na jejich základě vypočítaná únosná návštěvnost z hlediska ochrany půdy a  horninového prostředí Tater činí 11645-14240 osob/den, tj.  1,0-1,4 mil. turistů za 1 letní turistickou sezónu. Avšak v současnosti se na tatranských chodnících v létě běžně pohybuje téměř dvojnásobné množství turistů, navíc prostorově velmi nerovnoměrně. Není těžké si představit, co by se stalo s přírodními krásami Tater, kdyby tyto davy vstupovaly bez omezení do okolního prostředí!

Jeden z našich čtenářů nám napsal v mailu pěknou větu: "Příroda tu přece není kvůli nám, jsme jenom její součástí." Souhlasím a  přimlouvám se za to, aby si každý milovník hor byl vědom toho, že každý nese svůj díl odpovědnosti za jejich budoucí stav. Pak možná přijmeme různá omezení a pochopíme, že je lepší, když nemůžeme kamkoli.

Údaje o návštěvnostinám laskavě poskytla Štátna ochrana prírody SR. Těm, kteří chtějí v horách vidět více, a přitom bez zbytečného riskování, lze doporučit, aby se stali členy některé z alpinistických organizací (ČHS, JAMES, ad.).

Už v sedmdesátých letech pocítila Správa TANAPu potřebu kvantifikace a regulace návštěvnosti. Od té doby se pravidelně konají v  předem stanovený den letní sezóny sledování na lokalitách, kde vstupují návštěvníci do vysokohorského prostředí. Poslední nám známé údaje pocházejí ze sčítání provedeného 7.8.2001. Za tento jediný den bylo v  TANAPu napočítáno přibližně 22 500 osob.