Kos horský
7.8.
2005
Drozd kolohrivý
Po čase se vracíme k pokračování seriálu o tatranské fauně. Tentokrát vám představíme možná méně známého, avšak právě pro horské prostředí velmi typického zástupce ptactva.
Kosa horského můžete zahlédnout nejspíše na okrajích horských lesů, na vlhkých loučkách nebo v mezerách v porostech kosodřeviny.
Jak ho poznáme
Kos horský (slovensky drozd kolohrivý, vědeckým jménem Turdus torquatus) je velikostí (23-25 cm) podobný známému kosu černému. Ani celkovým vzhledem by se od něho příliš nelišil, nebýt zářivě bílého půlměsíce na hrudi. Tuto výraznou a jasně ohraničenou bílou skvrnu mají nejen samci, ale i celkově nenápadnější samice. Právě pro tento půlměsíc, tedy symbol Turecka býval dříve nazýván také kosem tureckým.
Do spojitosti s hřívou dává tento límec jiný lidový název - "kolohřivec". Zpěv tohoto ptáka z čeledi drozdovitých je hlasitý, o něco drsnější než u kosa černého a bývá rozčleněn na 2-4 slabičné strofy. Létá prudce a při lovu na zemi divoce poskakuje. A ještě v jednom se liší od svého "černého" příbuzného - kos horský je druh tažný.
Výskyt
Pravidelný výskyt kosa horského je vázán na horské polohy (v ČR Krkonoše, Šumava, Beskydy a Jeseníky, vzácněji i Krušné a Jizerské hory, na Slovensku téměř všechna vyšší Karpatská pohoří).
Rozlišují se dva poddruhy, přičemž severoevropská forma (tmavěji zbarvená, bez světlejšího lemování per na spodině těla) je u nás vzácná, mnohem častější je středoevropský poddruh (Turdus toquatus alpestris). Hnízdí v horských jehličnatých lesích a v kleči. Hnízdo si tento pěvec staví zpravidla nízko nad zemí v hustých jehličnatých stromcích, někdy dokonce i přímo na zemi.
Zajímavosti
Celková početnost na našem území se odhaduje na 1500 - 2500 párů. V Červeném seznamu ČR je řazen mezi ohrožené druhy.
Z kosího života
Tento druh se živí především hmyzem, který loví na menších vlhkých loukách, na krajích lesů či v okolí horských chat. Jedinec, kterého se mi podařilo vyfotografovat, se nebál ani ruchu podél Cesty slobody nedaleko Starého Smokovce. Mezi silnicí a chodníkem pro pěší si sbíral potravu na podmáčených plochách rozježděných lesní technikou při odvozu dřeva.
Mohl jsem ho při tom pozorovat na vzdálenost několika metrů, ačkoli většinou bývá dost plachý. Poskytl mi tak další z mnoha důkazů toho, že tatranské lesy zůstávají i po živelných kalamitách domovem mnoha zajímavých tvorů.
