Odklidit, neodklidit, sázet, nesázet?

Druzí pro změnu tvrdí, že je nutné dřevo odklidit, zpeněžit a les kompletně vysázet. Problém je, že obě tato krajní řešení přináší řadu problémů a  mají své evidentní výhody i nevýhody.

Nejbohatší nika

Tlející dřevo je jednou z nejbohatších ekologických nik a hraje ve vývojovém cyklu přirozeného lesa nezastupitelnou roli. Uvádí se, že v našich lesích může na odumřelých stromech žít až 1500 druhů hub a 1300 druhů hmyzu, z nichž asi 2/3 jsou druhy ohrožené, které v  hospodářských lesích jen obtížně hledají ekologickou niku a potravinovou základnu.

Z hlediska biodiverzity jsou významné především mohutné kmeny, na něž je vázána celá řada specializovaných organizmů. To je dáno specifickým mikroklimatem v okolí mohutných ležících kmenů a jejich lepší schopností udržet stabilnější teplotu a vlhkost uvnitř kmene. Už z těchto důvodů je tedy zřejmé, že alespoň určitá část dřeva by měla být na lokalitách ponechána.

Obnova lesa

Zetlelé dřevo má navíc příznivý vliv na obnovu lesa a uchování stability a kontinuity lesního ekosystému. Na odumřelém rozpadajícím se dřevě se velmi dobře v podmínkách horských smrčin zmlazuje smrk. Trouchnivějící dřevo vyhovuje smrkovým semenáčkům svým obsahem humusových látek, nejhojněji se vyskytují smrkové semenáčky na ležících kmenech bez kůry o středním průměru 25 cm.

%%full%%

Zmlazování na kmenech je ovšem nejhojnější přibližně až 20 let po odumření, nelze tedy očekávat bezprostřední efekt na přirozenou obnovu v  nejbližších letech po kalamitě, jde spíše o investici do budoucnosti porostů. Nejvhodnější podmínky jsou na kmenech s hnědým tlením s  kostkovitým typem rozkladu. Problémem z hlediska opatření proti kůrovci je tedy fakt, že k tomuto typu tlení dochází jen na kmenech s kůrou, při odkornění se spektrum hub výrazně snižuje a převládající bílá hniloba ani zdaleka neposkytuje tak příhodné podmínky jako hniloba hnědá.

Pro a proti

Ponechání dřeva může mít ještě další pozitivní efekty - ochranu mladých stromků proti zvěři, protierozní účinek, udržení příznivějšího mikroklimatu. Na druhou stranu je nutné v některých lokalitách zajistit přístupnost z důvodu turistického ruchu či z důvodu požární ochrany (riziko požáru je jedním z významných rizik ponechání velkého množství odumřelé hmoty). Velká kumulace kalamitního dřeva, zejména se stojícími pahýly s funkčním kořenovým systémem, je velmi riziková z hlediska přemnožení populací kůrovců.

Argument, že kůrovec je přirozenou součástí ekosystému a že ho lze nechat bez regulace, tady příliš neobstojí. Jednak je třeba chránit porosty mimo park, které mají sloužit produkčním účelům, jednak porosty zničené kalamitou nebyly porosty přirozenými a kůrovec se v nich tak chová poněkud jinak, než ve věkově i prostorově rozrůzněných přirozených lesích. Z výše uvedených důvodů je v těchto případech zřejmě nejvhodnější kombinovaný management, kdy se část dřeva odklidí, část ponechá a odkorní a část ponechá bez odkornění, podle předpokládaného vývoje, potřeb a rizika každé konkrétní lokality.

Obnova lesa

Přirozená obnova lesa zajišťuje větší možnost uplatnění přirozených selektivních procesů (výchozí počet malých stromků je výrazně větší než při výsadbě a proto přežívají jen ti opravdu nejvitálnější a nejvíce konkurenčně schopní). Přirozená obnova je postupná a vede tak k větší věkové rozrůzněnosti lesa. Na velkých kalamitních holinách ovšem dojde k obnově původní dřevinné skladby (bez intervence člověka) až po dlouhé době, po stádiu přípravného lesa tvořeného pionýrskými dřevinami (zejména bříza, vrby).

Pionýrské dřeviny zlepšují půdní podmínky a navíc vytvoří půdní kryt rychleji než porost z  cílových dřevin, nejsou však schopny plnohodnotně plnit některé další funkce, které les v národním parku má (např. estetickou, rekreační, uchování krajinného rázu, ochrana vzácných populací živočichů a  rostlin). Počítat s přirozenou obnovou a zároveň usilovat o návrat původní dřevinné skladby, je, vzhledem k tomu, že některé původní dřeviny se v současných porostech téměř nevyskytovaly, problematické. Pokud chybí semenné stromy, ztěží se lze domnívat, že by se tyto dřeviny v nových porostech výrazněji uplatnily. Chceme-li se tedy přiblížit přirozené dřevinné skladbě už v první generaci lesa, je dobré podpořit obnovu alespoň částečně výsadbami.

Vážný problém tatranských lesníků

Kalamita v Tatrách je díky svému rozsahu vážným problémem pro ekosystémy i krajinu a nelze ji řešit jednostranným paušálním rozhodnutím, je třeba kombinovat různé postupy a  zohledňovat celou řadu potřeb a rizik.

• Autor článku Ing. Petr Čermák pracuje jako odborný asistent v Ústavu ochrany lesů a  myslivosti, Mendelova lesnická a zemědělská fakulta Brno