Salašnictví na Slovensku
7.3.
2005
Bačové, valaši a ti další...
Dnes je pasení dobytka v oblasti Tater raritou, hlavně kvůli ochraně přírody. Přesto zanechalo salašnictví stopy v názvosloví hor, v lidové slovesnosti i v krajině samotné.
Už v 16. století při valašské kolonizaci do Tater přicházeli hromadně pastýři a zakládali zde svoje osady. Protože níže položená půda se dala zemědělsky využít, zaměřili se na vyšší partie hor. Ovce se tak pásly až na samotných hřebenech a holích.
Drsná práce
Za největšího rozmachu mělo 41 liptovských a oravských obcí na území Západních Tater 136 velkých salaší se stovkami ovcí a hovězího dobytka. Kromě toho tu svoje ovce pásli i pastýři z polských vesnic. Pasení ovcí a dobytka na horách nebylo jednoduché. Bačové chodili oblečení v plátěných kalhotách a lněných košilích, do deště měli kožich z ovčí vlny (serdak), případně houni (cuha), která řádně nasákla a ztěžkla. Boty z vepřové kůže měnily velikost dle aktuální vlhkosti a zdolávat s nimi mokré exponované svahy nebylo jednoduché.
Salašnická hirearchie
Stavovská hirearchie na salaši začinala funkcí honelníka. Ten měl za úkol nahánět ovce na dojení ("do doja"), připravovat kotel na sýr, odvařovat žinčici a udržovat a umývat bačovské náčiní. Kromě toho se staral o oheň v kolibě a o dřevo. Nemusel ještě dojit ovce.
Tuto funkci vykonávali valaši ("juhasi"), kteří byli na vyšším stupni v stavovské hirearchii. Valaši pásli ovce a také je s bačou dojili. Zjednával si je samotný bača, přičemž se hned dohodli o výšce výplaty (tzv. saláru). Vyplácel je většinou naturáliemi (oštepok apod.) a doplácel penězi.
%%full%%
Největší tíha a zodpovědnost však byla na bačovi. Toho si vesničtí gazdové každý rok volili (stejně jako volili rychtáře obce). Bača si vlastně bral na starost cizí ovce, za které se musel zaručit. Písemně se sepsaly podmínky, kde se stanovovaly určité dávky odvodu z každého kusu a náhrady v případě ztráty. Často se stávalo, že byl špatný rok na pastvu, ovce hynuli nebo jejich stavy snižovali vlci. Mnoho bačů tak přišlo díky závazkům na mizinu. Mnozí museli prodat i svoje pole, aby mohli vyplatit gazdy. Když byl dobrý rok a šikovný bača měl zručné valachy, na podzim je stejně jako gazdy vyplatil podle dohody a ještě vydělal.
Zvyky a obyčeje
Literatura
Časopis Tatry 1/2005 - článek Salašnictvo včera a dnes, Ing. Ján Šuvada
S batohom po Slovensku - Západné Tatry - Chočské vrchy, Blažej Kováč a Daniel Kollár, vyd. Dajama 2001.
Slovensko-polské Tatry - Daniel Kollár, Ján Lacika, Roman Malarz, vyd. Dajama 1998
Salašnictví bylo velmi bohaté na zvyky a obyčeje. Na jaře, když se ovce odváděli od gazdů, kropili se (stejně jako bača a valaši) svěcenou vodou a světili tymiánovým kadidlem, aby se jim nic zlého nepřihodilo. Přitom se zpívali písně a často nechyběla muzika.
Salašnická sezóna končívala na den sv. Michala, kdy gazdové vyšli nahoru na pastviny (hole) a tam byla veselice při zpěvu, tanci a muzice. Když byl však příznivý rok, pasení pokračovalo i po této oslavě až do prvních mrazů.
Stinné dopady salašnictví na krajinu
Krásná tradice měla však i drsný dopad na horskou krajinu. Neustálé rozšiřování pastvin mělo za následek úbytek lesa a snížení jeho horní hranice až do dnešní podoby. Odlesňování otevřelo cestu erozi a sesuvům půdy při silných deštích. Vznikali také nové lavinové dráhy, kudy v zimě začali sjíždět laviny. Od velkého množství ovcí (v jedné dolině až přes 1000 kusů) byla půda přehnojená a horské louky měnily svoje rostlinné složení.
Potřeba chránit jedinečné přírodní bohatství pak po vzniku národního parku salašnictví z Tater prakticky vytlačila.
