Saranče vrzavá

Jak ji poznáme

Saranče vrzavá se slovensky jmenuje koník červenokrídly. Popsal ji a vědeckým názvem (Psophus stridulus) ji pojmenoval již Carl Linné v roce 1758. Vrzání, vědecky správně se říká stridulace, je pro tento druh opravdu velmi charakteristický zvuk. Vzniká třením trnitých stehen zadních nohou (tedy 3. páru) o  křídla, na nichž jsou speciálně utvářené žilky.

Cvrčivý zvuk můžeme nejčastěji zaslechnout při letu, kdy jsou také dobře viditelná až krvavě červená zadní křídla (odtud slovenský název). Se složenými křídly je tento druh zbarvený převážně šedočerně, ještě častěji černohnědě, hnědě nebo rezivě, s drobnými skvrnami. Typická jsou poměrně krátká, silná tykadla. Velikost samců se obvykle pohybuje kolem 2-3 cm, větší samice však může někdy měřit až ke čtyřem centimetrům.

Saranče není kobylka

Většina druhů rovnokřídlého hmyzu, mezi něž patří sarančata, kobylky, koníci, ale i např. cvrčci, vydávají charakteristické zvuky. Výše popsaným způsobem, tedy nohou o křídlo, se ozývají (stridulují) pouze samci sarančat a blízce příbuzných koníků. Naopak kobylky, podobně jako cvrčci či krtonožky, "vržou" křídly o sebe navzájem. Zástupci této skupiny rovnokřídlého hmyzu mají také mnohem delší, tenká tykadla.

%%full%%

Další rozdíly jsou v umístění sluchového aparátu - sarančata mají sluchové orgány na bázi zadečku (přesněji na prvním zadečkovém článku), zatímco kobylky mají sluchové ústrojí na holeních předních nohou. Jejich samice také mají, narozdíl od sarančat, dlouhé kladélko. Jinak ale obě skupiny spojuje řada společných znaků: např. tvar křídel - přední pár kožovitých křídel dlouhý a úzký, zadní široký a membránovitý. Podobný je také tvar zadního páru nohou s prodlouženými stehny, uzpůsobený ke skákání, nebo silné kousací ústní ústrojí, zpracovávající převážně rostlinnou potravu.

Životní nároky, rozšíření

Saranči vrzavou je možno charakterizovat jako středně suchomilný horský druh. Typický biotop představují travinnobylinné porosty suchých až mezických lesních luk, pastvin a osluněných okrajů lesů ve  vyšších polohách. Dospělec se na těchto stanovištícch vyskytuje zpravidla od června nebo července až do října. V České republice tento druh v posledních desetiletích silně ustupuje, v současnosti je dokonce považován za vzácný.

Běžněji dosud obývá suché louky či pastviny na horách, žije však i místy na teplých, slunných a suchých loukách a stráních v nížinách (např. Pálava, Podyjí). I na Slovensku je výskyt soustředěný hlavně ve vyšších polohách, kde může být dosud lokálně hojný. Z hlediska celosvětového se jedná o eurosibiřský druh, rozšířený od severního Španělska přes Itálii a severní Řecko až po Mongolsko a Koreu, přičemž na severu zasahuje zhruba po úroveň jižní Skandinávie.

Symbol zkázy?

Sarančata i kobylky mají obecně špatnou pověst vše ničících škůdců, mnozí je dokonce považují za zlověstný symbol apokalypsy. Nedejme se však zmást - zdaleka ne všichni zástupci jsou nebezpeční. U některých exotických (zvláště afrických) druhů jsou známy dvě odlišné formy: Jedna žije "usedle" a nijak extrémně neškodí, jednou za několik let však dochází k vývoji stěhovavých (gregarických) forem, jejichž migrační vlny v podobě obrovských vše ničících hejn se dříve dostávaly i do Evropy.

Známá je tím např. saranče stěhovavá (Locusta migratoria), jejíž gregarická forma dosahuje délky těla až 6 cm. Naproti tomu naše menší druhy mohou být nejen relativně neškodné, ale i krásné. Mezi pravé krasavce patří např. saranče modrokřídlá (Octipoda coerulesceus), preferující suché, slunné biotopy s nízkou vegetací. Barva jejích zadních křídel je jasně modrá. I saranče vrzavá s jasně červenými křídly patří při bližším pohledu mezi ty hezčí druhy, a  tak snad nikoho neurazí jedna fotografie, pořízená o minulém víkendu v  Malé Fatře.