Tři roky po vichřici

Vichřice změnila vedle optického vnímání Tater také společenské klima, vyhrotily se spory mezi ochranáři a lesníky.

Odklízení, asanace, obnova

První měsíce po vichřici probíhala obnova poškozené infrastruktury a vyčištění okolí sídel, během následujícího roku se podařilo lesníkům vytěžit (a aspoň částečně tak ekonomicky využít) téměř 3/4 kalamitního dřeva z celkového objemu 2,5 mil krychlových metrů. Už od počátku odklízení následků kalamity se však ukazovaly rozpory mezi ochranou přírody a lesními hospodáři, tedy mezi Správou TANAPu a Štátnými lesy TANAPu.

Obě strany sporu sice deklarovaly stejné cíle, a to záchranu či obnovu zničených lesních ekosystémů, avšak každý si ji představoval trochu jinak. Spory se vedly zejména o to, zda má zůstat část kalamitních ploch bez lidských zásahů. Ochranáři si vymínili, že cca 7-8% rozlohy kalamitního území zůstane ponecháno samovolnému vývoji, přízenému pouze přirozenými procesy.

Hlavní problém: koncepce

Již po několika měsících se spory koncepcí mezi resortem ochrany přírody a zemědělstvní/lesnictví vyhrotily. Tatry se staly bodem střetu odlišných koncepcí, účelových politických zájmů a také investičních tlaků. Celý problém ještě vygradoval po změně politické situace po volbách na Slovensku. Výsledkem byly mimo jiné poněkud nevybíravé personální výměny ve vedení ochranářských institucí. Prvotní ústupky ochraně přírody padly a s odkazy na množení podkorního hmyzu, požární či protipovodňovou ochranu se těžební stroje nakonec vydaly i na lokality původně určené jako bezzásahové. Na jaře 2007 se tomu snažila zabránit razantní kampaň občanských aktivistů blokádou těžebních prací v  Tiché a Kôprové dolině. Tatry jsou však i po třech letech (a dokonce snad čím dál víc) bez jasné vize do budoucnosti.

Množící se kůrovec a lesy

Štátne lesy stále usilují o naprostou asanaci všech kalamitních ploch. Podle lesníků je horší než samotná větrná kalamita přemnožení podkorního hmyzu, způsobené nezasahováním. Jako správci území TANAPu poukazují na to, že dochází k napadání dalších stromů kůrovcem, který už prý zničil stromy na ploše blížící se rozloze poškozené větrnou kalamitou. Ochranáři však kontrují tím, že namnožení kůrovců by nezabránily ani lesnické zásahy.

Podle statistik se to ani při předchozích podobně rozsáhlých poškozeních lesů větrem nepodařilo. Každé kalamitní přemnožení škůdců se naopak samovolně utlumí po několika letech, kdy kůrovci spotřebují nejsnáze dostupné potravní zdroje (dospělé smrky) a zároveň se dostatečně rozmnoží jejich predátoři a parazité. Paradoxní je, že těmto organismům asanace padlého dřeva vadí mnohem více, než samotnému lýkožroutovi a likvidace starších polomů tak může lýkožroutům vlastně pomáhat.

Co bude?

Spory o tatranské lesy budou asi pokračovat, ale je načase, aby si oba znesvářené resorty uvědomily, že když se dva perou, třetí se směje. Silné investorské lobby totiž už vytahují ze šuplíku záměry na realizace nových sjezdových areálů a dalších investic, o kterých si před kalamitou (a před změnou politického prostředí) mohli nechat jen zdát. Že stavbou sjezdovek na tatranských svazích lesů nepřibude, to si snad dokážeme představit.